Světice

Jedna z mých přítelkyň má studio Jasminka a já k ní chodím pravidelně na pedikúru. Ona mi koupe, ošetřuje a natírá nohy. A já jí naoplátku její službu oplácím terapií. Při poslední vzájemné protislužbě, když jsem se naladila na její energii se přihodilo následovné.

Sedíme proti sobě, tady a teď, v očním kontaktu a tu mé rty sami šeptají :,, Jak jsi krásná, jak jsi milá, jak jsi jemná, jak jsi láskyplná, jak jsi průzračná a čistá”. Obě jsme dojaté tou prostou čistou, nebeskou energií, kdy se zastaví čas a je vnímána jen blaženost a milost boží. A mé rty dále šeptají, opakujíce:,, Tys Světice, ta Milostivá, tys Světice, ta Milostivá……

V našich očích jsou slzy dojetí nad tou krásou a zázrakem přítomného prožitku. Tak tu sedíme, v nepohnutém, v nadpozemském, v neuchopitelném a přesto skutečném tady a teď. A tou skutečností je vnitřní vyzařující krása – Láska.

Odcházím v úctě a vděčnosti od Jasmínky, že nám bylo dovoleno prožít ten zázrak a na rozloučenou má ústa sami šeptají : ,,Dnes mé nohy omyla a ošetřila, vonnou mastí pomazala sama Světice”.

A dělala to tak prostě, samozřejmě, s láskou, s vroucností v tiché pokoře  ( tak jako Máří Magdaléna omývala nohy Ježíši).